Vztah mezi tím co vidíme a hudbou vytváří spojení, které ovlivňuje náš mozek. Síla filmové hudby spočívá v její schopnosti rozvíjet příběh a hrát si s naším mozkem. Má značný dopad, který rezonuje dlouho poté, co poslední titulek vybledl do tmy.

Robert hrál na klavír a studoval hudbu od svých šesti let. Klasické hudební vzdělání získal v Praze. Když mu bylo 24 let, přihlásil se už jako profesionální skladatel na Berklee College Of Music v Bostonu. Zde studoval filmovou hudbu až do roku 2000. V Praze cítil, že si pro úspěšnou kariéru potřebuje doplnit vzdělání a Berklee byla nejlepší škola s programem pro skladatele filmové hudby. Díky profesorům v Bostonu mohl začít vnímat filmovou hudbu z mnohem hlubší perspektivy než předtím a toto vzdělání mu pomáhá dodnes při práci na kvalitní filmové hudbě.

Svou první skladbu napsal, když mu bylo 8. Svou první filmovou hudbu napsal, když mu bylo 22, tedy před více než 30 lety. Od té doby se neustále věnuje skladbě filmové hudby a do dnešního dne vyprodukoval skladby k téměř sto filmům a seriálům. Jeho zkušenosti mu umožňují pracovat jak na prostých komorních projektech s hudbou v malém obsazení nebo dokonce s čistě elektronickým soundtrackem, tak ale i psát komplexní hudbu pro velký orchestr s epickými sbory, pokud to film vyžaduje. Rozsah jeho tvorby sahá od klasického přístupu až po velmi experimentální kompozice. Noty si píše sám i pro ty největší projekty, díky čemuž neustále objevuje nové zvukové barvy, jejich kombinace a emoce, které vyjadřují.

Robert při své práci využívá počítače Apple, převodníky Apogee, reproduktory a sluchátka Bowers & Wilkins, klávesy Native Instruments a Doepfer, software ProTools, Sibelius, Spitfire Audio, Kontakt, Solid State Logic, Waves a mnoho dalšího. Kromě softwaru od renomovaných vývojářů vytváří i vlastní zvukové banky, které následně kombinuje s akustickými nahrávkami hudebních nástrojů, ambientními a syntetickými zvuky.

Psychologický přístup ke skladbě filmové hudby je pro Roberta naprosto zásadní. Obvykle největší část jeho tvůrčího času zabere právě příprava struktury filmové hudby z psychologického hlediska. „Proč“ je naprosto klíčová otázka za každou notou filmové hudby Roberta Jíši. Jeho krédem je, že pokud není jasné, proč a jaká hudba má v jakékoli části filmu zaznít, pak je pro film lepší ticho. Robert si je velmi dobře vědom odpovědnosti hudebního skladatele za výsledný způsob, jakým film komunikuje s divákem. Hudba dokáže prozrazovat, může zmást, může záměrně navést diváky na falešnou stopu, může přinést nejrůznější emoce a rozšířit film o neviděné a význam scénáře o nevyřčené. Může také zrychlit nebo zpomalit scénu i celý film. Obraz a slova divák vnímá jako zásadní informace, ale hudba která funguje na úrovni podvědomí, se tak stává nesmírně důležitou nejen pro emoce, ale často i pro celý výsledný smysl filmu.